Tuhle povídku jsem psala na fanfiction hp předtím, než jsem si nechala smazat účet, takže jí sem dávám v novém kabátu s mnoha úpravami.. názory klidně pište do komentářů, nebo hlasujte v anketě ;). Trochu mě štve, že to ten blog tak divně formátuje a dělá tam takové mezery...
Pro přečtení klikněte na Celý článek
------
,,Nemůžu uvěřit, že jste něčeho takového byla schopná, slečno Grangerová."
Svým hrozivým pohledem a ústy sevřenými do čárky připomínala profesorka McGonagallová nějakého bájného supa.
Hermiona mlčela.
,,Nemám ponětí, jakou kletbu jste na pana Pottera použila, ale zjevně se jednalo o nejčernější odvětví černé magie.
,,Byla to nehoda!" vyhrkla Hermiona.
,,Podle patnácti svědků nikoliv… Budeme vás muset vyloučit, slečno.. V tom nejlepším případě."
,,A… Jak je na tom Harry teď?"
,,Jen tak se neprobere, obě nohy, ruka a nos mu nedorostou jen tak přes noc, prý potrvá půlrok než se u Munga vzpamatuje, a to ještě lékouzelníci netuší, jak mu ty končetiny vrátí.. Nejspíš už nikdy.. Jakou kletbu jste použila?"
,,Nevím, paní profesorko…" Hermioně se začaly po tvářích koulet slzy.
Ředitelka nebelvírské koleje si ji přeměřila pohledem, jako by ji viděla poprvé v životě. Nechápala to. Pottera jí bylo neskutečně líto a doufala v jeho úplné uzdravení. Pořád ale nemohla uvěřit, že jeho dlouholetá kamarádka Grangerová…
,,Určitě se mi nechcete svěřit? Hodně byste tím panu Potterovi pomohla, mohli by snáze najít protijed na jeho zranění…"
Hermiona zavrtěla hlavou.
,,Vážně nevím, z hůlky mi najednou proti němu vystřelilo nějaké kouzlo, nemám tušení, co to bylo..."
,,Dojdu pro profesora Brumbála. Zůstaňte tady, nikam nechoďte."
Se svým typicky přísným pohledem odešla a nechala Hermionu samotnou sedět ve svém kabinetu. Když byla v půli chodby, raději se ještě obrátila a Hermionu zamkla. Snad už bude Albus vědět, co s ní.. Něco se jí muselo stát, to věděla jistě.
Hermiona šáhla do kapsy a vylovila z ní zlatý medailonek. Vždycky když ho držela v ruce, zdálo se jí, že v něm tluče nějaké mechanické srdce. Měla by o něm McGonagallové říct? Zachránila ho před vyhozením o Vánocích, když byli na Grimmauldově náměstí. Nikdo ho nedokázal otevřít, ale ani najít na něm známky černé magie. Prostě ho hodili do pytle k ostatnímu harampádí, ale Hermioně se naštěstí podařilo ho pak nenápadně vytáhnout… Byla to opravdu nádherná ukázka skřetí práce, zřejmě skvost, který se v rodině Blacků dědil po staletí a byla by obrovská škoda o něj přijít..
Nikdy šperky nenosila ani ji moc nezajímaly, ale tenhle se jí skutečně líbil…
Nakonec usoudila, že o něm profesorce neřekne, proč taky? Zastrčila ho zpět do kapsy a čekala.
Stále nikdo nepřicházel a Hermiona z nudy bloudila očima po kabinetu profesorky McGonagallové.
U dveří měla vázu se sušenými květinami, napravo od nich malou knihovnu se spoustou knih, ebenové skříně, pracovní stůl s mísou mloků a hromadou papírů. Také si všimla, že její záclony na okně mají červenozlatou barvu a i na dalších místech byly nenápadné známky toho, že je nebelvírská ředitelka na svou kolej pyšná.
Ještě jednou se pozorně podívala na stůl… Pod papíry totiž uviděla čouhat něco povědomě známého, podobalo se to kapesním hodinkám…. Obraceč času!
Zaposlouchala se. Po chodbě ještě stále nikdo nepřicházel. Možná by stačily jen tři otočky… Zachránila by Harryho a mohla dál pokračovat v Bradavicích…
Vzala ho do ruky. Byl trochu poškrábaný, ale snad pořád funkční. Otočila ručičkou poprvé, podruhé a potřetí. Jenže místo aby se po třetím otočení ručička zastavila, rozběhla se kolem zvláštního ciferníku zběsilou rychlostí..
Kolem Hermiony se míhaly různé barvy, věci a občas se jí zdálo, že zahlédla dokonce i nějaké lidi.
Po chvíli se všechno přestalo točit a ručička se pomalu zastavovala... Hermiona opět stála v kabinetě, ale ten vypadal úplně jinak, než před použitím obraceče.
S neblahým tušením se podívala na stůl. Stál tam kalendář, který ukazoval hodinu, den a rok. Když se podívala na poslední číslice, omdlela.
Zaťukal na dveře.
,,Pane profesore? Pane profesore.. Potřebuji se vás naléhavě zeptat na jednu věc ohledně zkoušek… Pane profesore?"
Otevřel dveře.
Nikdo v kabinetě nebyl. Zatvářil se rozmrzele, toho bláznivého učitele hledal už celé odpoledne. Chtěl zavřít dveře, ale v tom si všiml něčeho na zemi. Někdo tam ležel… nějaká dívka.
Hermiona otevřela oči. Někdo jí pokropil obličej vodou. Ten někdo měl černé vlasy, černé oči, mimořádně hezkou tvář a s mírnou zvědavostí se nad ní skláněl.
Sice ho nikdy neviděla, ale podle Harryho vyprávění o mladíkovi, který vystoupil z deníku a podle data na stole, nepochybovala o tom, kdo u ní stojí.
Byl to Tom Rojvol Raddle a jí hned došlo, že se právě dostala do dalšího neuvěřitelně obrovského maléru.











jůůůůůů!!! představa harryho bez obou noh, bez ruky a bez nosu mě děsí, ale jinak je ta povídka super!!! už aby bylo pokračování...