26. února 2009 v 14:45 | Nagini
|
Je tu druhá část mé povídky. Tentokrát je delší, takže snad potěší všechny příznivce mého díla :) Nezapomeňte napsat komentáře, jsem zvědav na vaše hodnocení...;)
Práce s draky
Ohromná bolest. Jediná věc, kterou právě teď byl Ravan schopen vnímat. Okolo něho byli slyšet různé hlasy. Nevnímal, co kdo říká, prostě je slyšel a byli blízko. Když po chvíli otevřel oči, náhle ho oslepilo ostré světlo. Nad ním se skláněli tři osoby. Když se mu podařilo zaostřit, v jedné z nich poznal Rosalie. Jakmile začal otevírat pusu, aby se zeptal kde to je a co se vlastně stalo, do řeči mu skočil jakýsi muž.
"Jste v pořádku?", zeptal se muž, který byl nejspíš ošetřovatel.
"Jo, myslím, že ano ale trochu mě bolí ruka…", hlesl skoro neslyšně Ravan.
"Ano, té ruky jsem si všiml, nejspíš ji máte zlomenou. To ale vyřešíme až potom. Co hlava?", zeptal se muž.
"Kdo jsem vím, takže ta je snad v pořádku.", odpověděl.
"Vypadá to, že ten balzámový zábal na hlavu zabral.", řekl téměř neslyšně ošetřovatel.
"Já se bouchnul do hlavy?", zeptal se překvapeně.
"Odmrštil tě ten výbuch, vzpomínáš?", odpověděla mu rychle Rosalie.
"No jo!", vzpomněl si rychle Ravan. "Už se ví co se stalo?", zeptal se se zájmem.
"Ano, nějací třeťáci odpalovali ve vlaku ty pitomosti z Kratochvilných Kouzelnických Kejklí. Naštětstí není nikdo vážně zraněn.", řekla.
Ošetřovatel, který se mezitím celou dobu přehraboval ve svém zdravotním kufru, vyndal vše potřebné. Mávl hůlkou a zasádroval tak Ravanovi ruku. Po zaschnutí sádru obmotal obvazem.
"Tak chlapče, až dorazíte do Bradavic, zajděte si neprodleně na ošetřovnu. Tam vám dají ještě nějaké léky, na kostirost to nevypadá, ale přece jen se tam stavte. Bylo mi potěšením." dořekl ošetřovatel, podali si s Ravanem ruku a už běžel k dalším poraněným.
"Já už taky půjdu." ozval se chlapec, který celou dobu stál vedle Rosalie.
"Mark tě vytáhl z vlaku. Sice to nebyla výbušnina toho nejvyššího stupně, ale i tak mu můžes být vděčný za svůj život", představila Marka Rosalie.
"Už musím jít, poděkovat mi můžeš jindy.", dodal s přátelským úsměvem Mark a odběhl pryč.
Rosalie pomohla Ravanovi na nohy a vydali se směrem k obrovskému stanu, který byl vyčarován, aby se ostatní mohli schovat a ohřát se v něm. Byl totiž začátek ledna a všude byl sníh. Když už byli skoro u stanu, Ravan si všiml bradavického expresu. Byl celkem v pořádku, akorát jeden z vagonů byl ohromně poničen. Divil se, že to všichni přežili.
"Jak se teď vůbec dostaneme do školy?", zeptal se.
"Znovu vlakem, bylo povoláno pár učitelů z Bradavic, aby vlak prohlédli a uvedli ho znovu do provozu. Chvíli to asi potrvá."
"Nebudeme raději tady venku? Sice tu není teplo ale rád bych byl na čerstvém vzduchu.
"Dobře. Bolí tě to hodně?", zeptala se.
"Ne, ta ruka je v pohodě a hlava, zdá se, taky.", dodal s úsměvem Ravan.
Došli k vysokému stromu, za kterým se rozprostíralo velké, zamrzlé jezero. Vstoupili na něj a začali se klouzat.
"Z jaké školy vlastně přestupuješ?", zeptala se.
"Z Kruvalu", odpověděl.
"Tak o téhle škole jsem neslyšela.", odpověděla zklamaně Rosalie.
"To buď ráda. Je to škola jen pro chlapce, zabývající se převážně černou magií. Mají tam hrozně tvrdý režim. Jsem rád, že přestupuju do téhle školy."
"Aha, tak proto máš takové mužnější rysy. Mě se to hned zdálo nějaké podezřelé.", zasmála se.
"Díky za lichotku. Tam se po černé magii dbá na kondičku nejvíce.", dopověděl Ravan.
"A smím se zeptat proč jsi na tu školu vůbec šel? Musel jsi přece vědět, jak to tam probíhá.", zeptala se Rosalie.
"Za tohle může můj otec. Byl to čaroděj ne moc dobré a láskyplné povahy. Mamka není kouzelnického rodu. S tátou se před pár lety rozvedli a já musel jít žít k tátovi, tak, jak to nařizuje zákon - dítě počaté mezi čarodějem a mudlou musí do plnoletosti žít u svého kouzelnického zástupce. Otec mě ale bral jako přítěž a proto mě poslal do Kruvalu. Prý abych poznal, co je to tvrdá práce. Před pár dny ale otec zemřel." Řekl Ravan.
Rosalie se na Ravana nechápavě podívala. "Zkoumal draky", dodal Ravan a Rosalie se celá věc náhle objasnila.
"Dostal jsem se tak do matčiny péče. Nechtěla mi bránit ve studiu a proto jsme se dohodli, že budu chodit do Bradavic. Má o mě celkem starost, tušila, jak tvrdě se chovají ke studentům v Kruvalu.", dořekl celou historku Ravan.
Rosalie jen užasle koukala. "Páni. Je mi tě líto", řekla skoro mateřsky.
"Nepotřebuju být litován. Kruval beru jako životní zkušenost. Nebylo to tam tak strašné, ale že bych tam měl chodit dál si už představit nedokážu. A že jsem přišel o otce? Říkám to nerad, ale ten můj nebyl dobrý člověk. Nechci se o tom bavit, ale chybět mi nebude.", řekl Ravan zahořklým tónem.
"Dobře, promiň, moc se ti omlouvám."
"Ne, tak jsem to nemyslel. Nemusíš se omlouvat, spíš já. Neměl jsem ti tohle celé říkat. Každý je pak vyděšený a ihned mě lituje.", dodal Ravan.
"V pořádku, chápu tě. Změníme téma", řekla Rosalie a přemýšlela, o čem by se měla začít bavit. Když už chtěla začít mluvit o vánoční přehlídce sov, objevil se vedle nich malý, asi tak 11-ti letý kluk.
"Ravan Cudley?", zeptal se a podíval se na něj.
"Jo, to jsem já. Potřebuješ něco?", zeptal se.
"Já ne, ale shání tě profesorka Tycoonová. Už jsou tady kočáry pro raněné. Odlétáte totiž do Bradavic. My tady ještě nějakou chvíli budeme muset být, profesoři totiž narazili na další výbušniny ve vlaku. Ten parchant co to tam dal se jim nechce přiznat, kde jsou ještě další. Vypadá to, že přes ně hodil neviditelné pláště…
"Takhle se může chovat jenom zmojizelák… Doufám, že profesoři takové chování nebudou tolerovat a vyrazí ho ze školy!", křičela naštvaným hlasem Rosalie.
"Kdo je to zmijozelák?", zeptal se zmateně Ravan.
"Heej! Všichni už do kočárů nastoupili, čeká se jen na tebe. Tycoonová z toho nebude mít moc radost.", vstoupil náhle do řeči kluk.
"Raději běž. Nebylo by zrovna chytré rozezlit si část učitelského sboru hned první den.", pronesla Rosalie.
"Dobře, už půjdu. Sejdeme se ve škole.", rozloučil se.
Malý klučina se vydal s ním a vedl ho k profesorce Tycoonové. To nebylo však vůbec třeba, u porouchané části vlaku byli dva velké kočáry, která táhli jakási černá stvoření. Náhle si však vzpomněl, že o Rosalie skoro nic neví. Otočil se a zakřičel směrem k Rosalie, která okolo sebe měla již spoustu chychotajících se kamarádek:
"Do jaké koleje vůbec patříš? Alespoň te snáz ve škole najdu."
"Nebelvír!", zakřičela hlasitě a dívky okolo se začali ohromně smát. "Nechte toho! Co je vám pořád k smí…" Ravan se už vydal směrem ke kočáru, kde na něj čekala profesorka Tycoonová, pár posledních slov Rosalie však ještě slyšet stačil.
S menší bolestí hlavy a zlomené levé ruky nasedl do velkého kočáru taženým velkým černým tvorem (později si vzpomněl, že se jedná o testrály) a plachtící vzduchem pokračovali v cestě do Bradavic…
Hezká povídka