Jsem nesmírně potěšen, že se vám moje debutová povídka líbí. Vůbec by mě nenapadlo, že si získá tolik příznivců. Konečně je tu třetí část a já doufám, že vás nezklame. Je totiž trošku nudnější (přesto se mi strašně líbí), ale věřím, že to dokážete překousnout. Jsem zvědav na vaše komentáře...;)
Rytíři, střežené schodiště a muž v obrazu
Ravan vstoupil obrovskou vstupní bránou do hradu. Ohromila ho celková stavba hradu a zcela jiná školní atmosféra, než ta, která byla v Kruvalu. Sotva se vstupní brána dovřela, všiml si před sebou zcela totožných dveří. Byli stejně nádherné a propracované jako ty, kterými právě vstoupil do hradu. Vedle těchto dveří stála poměrně veliká, nádherná socha v nadživotní velikosti. Byl na ni vyobrazen starší muž s půl měsícovými brýlemi a dlouhým plnovousem. Na podstavci, na kterém socha stála byl nápis "Albus Percival Wulfric Brian Brumbál". Tohoto čaroděje Ravan moc dobře znal z vyprávění, z knih, dokonce i v Kruvalu se o něm něco málo učili v Dějinách čarodějného světa.
"Než začne slavnostní hostina, zastavte se za ředitelkou Grewlingovou. Potřebuje s vámi probrat ještě nějaké formality. Najdete ji v sedmém patře.", sdělila profesorka Tycoonová jakmile se ocitli na podlaží čtvrtého patra schodiště. Ravan pokračoval v cestě, zatímco profesoři a dalších pět lehce zraněných studentů se vydalo na ošetřovnu.
Byl fascinován obrazy, v nichž postavy mluvili, vnímali ho, reagovali na něj a dokázali přecházet z jednoho obrazu do druhého. Nikdy nic takového neviděl, v novinách se postava na fotografii pouze hýbe, ale aby mluvila či navštěvovala jiné fotky? Ze schodiště měl tak trochu obavy, moc jim nedůvěřoval. Neustálé pohyby ho znervózňovaly.
Když se dostal na samotný vrchol schodiště, otevřel dveře a vešel do sedmého patra. Před ním byla dlouhá a chladná chodba bez rytířů v brnění i obrazů. Po chodbě bylo pouze pár kamenných gobelínů ale jinak byla cesta k ředitelně nevyzdobená a celkem temná. Jelikož již byl večer a po chodbách plápolaly jen pohasínající pochodně, bylo Ravanovi divně. Neměl strach ale rozhodně mu bylo úzko. Došel nakonec chodby a měl nyní na vybranou - dát se doleva nebo doprava. Co teď? Když nervózně postával před rozcestím a přemýšlel kudy se vydat, náhle uslyšel divný zvuk. Jako kdyby se něco vrývalo do zdi. Otočil se ke zdroji zvuku a ve stěně spatřil obrovskou bránu, která se ve zdi právě vytvořila. Ravan neváhal ani vteřinu a rychlým tempem se od stěny vzdálil.
Když prošel další nekonečnou chodbou, spatřil rozevřené dveře, za kterými se rozprostíralo dvojí schodiště, které však mělo stejný cíl - poměrně velké dřevěné dveře, na kterých byl vyrytý znak Bradavic. Nepochybně se jednalo o ředitelnu. Nervozita z něho už téměř opadla; cíl našel a navíc už tady nebylo tak temno. Po stěně bylo více pochodní i obrazů. Z každé strany schodiště stál jeden rytíř v brnění. Když se Ravan ke schodům přiblížil, rytíř náhle oživl a kopím mu mířil na hruď. Vyplašený a zcela polekaný uskočil a hluboce oddechoval.
"Heslo?", zeptal se rytíř.
"Heslo…? Já nevím, nikdo mi žádné heslo neřekl.", odpověděl rytířovi Ravan. Okouzlené brnění se však ani nehnulo, stále mířilo kopím na Ravana a čekalo na jeho odpověď.
Co teď? Rytíř ho jistě dál jen tak nepustí a jiná cesta k ředitelně není, alespoň o ní tedy nevěděl.
"Harry Potter?", zkusil si heslo Ravan tipnout. Rytíř mlčel. "Albus Brumbál?" Když ani teď rytíře v brnění neupoutala jeho odpověď, zkusil ještě celé Brumbálovo jméno ale ani to nezabralo.
"Sakra, kdyby jste alespoň byli z masa a kostí, možná bych se s vámi domluvil, ale takhle? Očarované brnění, které hlídá ředitelnu!", rozčiloval se Ravan. Jak očekával, brnění opět stálo a očekávalo heslo.
Ravan to vzdal a ustoupil. Rytíř v brnění náhle udělal krok vzad, kopím přestal mířit a hlídal opět jednu z cest ke dveřím ředitelny. Pochodně krásně ozařovaly obrazy, které byli po této chodbě rozvěšeny. Většina z nich již spala, byl přece jen už večer. Po chvíli si ale všiml, že se na něj upřeně dívá muž z jednoho obrazu. Ravan se na obraz se zájmem díval. Muž se na něj dokonce i usmál a to Ravana přimělo k tomu, aby si s mužem popovídal.
"Dobrý večer. Obývá váš obraz tuto chodbu dlouho?", zeptal se.
"Jistěže ano.", odpověděl mu s úsměvem muž.
"A znáte heslo, po kterém se tito rytíři ptají?", pokračoval dál opatrně Ravan.
"Samozřejmě.", odpověděl klidně muž z obrazu.
"Víte, já jsem tady nový. Přestupuji z jiné školy do této a vlak, který nás sem přepravoval je dočasně mimo provoz. Pro poraněné, mezi kteými jsem i já však přiletěli testrálové s kočáry. Profesorka Tycoonová mi ale zapomněla říci heslo. Nemohl byste mi ho vyzradit?"
"Mladý hochu, to bych opravdu nemohl.", odpověděl.
"Ale pochopte, vážně tam potřebuji. Mimochodem, mé jméno je Ravan Cudley."
"Chlapče, tvé jméno mi nic neřekne, na hradě je spousta studentů. Předpokládám, že jsi natolik inteligentní, abys pochopil, že hesla nejsou od toho, aby se vyzrazovala. A už vůbec ne do ředitelny této školy. Ale děkuji, že ses mi představil, jsi zdvořilý. Já jsem Hesper Witch.", dopověděl a představil se muž z obrazu.
Ravan zklamaně svěsil hlavu. Má snad jít po tomto obrovském hradu hledat profesorku Tycoonovou? Bradavice jsou navíc plné duchů, temných chodeb, depresivních obrazů a nebezpečných předmětů.
"Z jaké školy že to přestupuješ?", zeptal se náhle Hesper Witch.
"Nevím, k čemu vám to bude ale když to chcete vědět… Kruval.", řekl otráveně.
"Ó, ano. Tuto školu znám. Jsem ale přesvědčen, že se v této škole poslední dobou o Bradavicích vyučuje, není to tak?", ignoroval Ravanův popuzený hlas a zeptal se šibalsky, opět s úsměvem.
"Ano, to je pravda. Chcete mi snad naznačit, že heslo je Kruval?", zeptal se již podrážděně Ravan.
"Ne, to opravdu ne, milý hochu.", zasmál se opět muž z obrazu. "Jen předpokládám, že víš, jaký erb tato škola má."
"Ano, znám ho. Navíc je vyrytý támhle na těch dveřích.", ukázal Ravan směrem ke dveřím, které vedli do ředitelny.
Hesper Witch se pouze opět usmál a hleděl na Ravana. Ten chvíli nechápavě na muže v obrazu koukal ale o pár vteřin později mu to všechno došlo.
Draco dormiens nunquam titillandus, to je přece motto Bradavic! Navíc je napsané i u toho erbu vyrytého na dveřích. Ravan měl štěstí, že se v Kruvalu povinně učili latininsky.
S radostí popoběhl k rytířovi v brnění. Ten opět udělal krok vpřed, vytasil kopí a nasměřoval jej na Ravana a opět se zeptal na heslo.
"Nikdy nelechtej spícího draka!", odpověděl sebevědomě Ravan.
Rytíř na něj přestal mířit kopím a ustoupil blíže ke zdi, aby mohl Ravan po schodech projít. Ten neváhal a těch pár schodů, co tam bylo, vyběhl po dvou. Sotva schody vyběhl, obrovské dveře vedoucí do ředitelny se začali s vrzáním dovnitř otevírat.
Ravan pomalu a klidně vešel do místnosti. Byla plná regálu s knihami, velkým psacím stolem uprostřed místnosti a velkými okny s béžovými závěsy. Celá místnost na něj působila útulně a příjemně, jen si nebyl jist, zda je na správném místě - nikde nikdo.
Na stole ležel kalamář s brkem, svícen a spousta prázdných obalů od čokoládových žabek. Neviděl tady však žádný obraz. Neříkalo se snad o ředitelně, že je plná obrazů bývalých ředitelů této školy? Z oken byl nádherný výhled. Hrad měl tolik malých i velkých věžiček. Dole v údolí viděl jakýsi srub, okolo kterého zrovna chodila velká mohutná postava a zřejmě svůj příbytek opravovala. Krásné, obrovitánské jezero zabíralo veškerý pohled z okna. Okolo něj byl poměrně velký, hustý, temný les. Hotová nádhera.
Náhle uslyšel nějaké hlasy. Ten první byl ženský a druhý mužský. Ti lidé museli být v této místnosti, určitě byli blízko. Navíc, jeden z těch hlasů mu byl ohromně povědomý. Co teď? Má odejít a nevyrušovat tak povídající si osoby nebo slušně naznačit, že právě vešel do místnosti? Když už se sem tak pracně dostal, rozhodně nechtěl jen tak odejít. Pomalu a neslyšně se přibližoval k místu dění.
"…nemusel jsi ho takhle trápit. Heslo je přece nezměněné už patnáct let, platilo už za tvého ředitelování, tati.
Cože? Ten muž z obrazu na chodbě, se kterým si povídal je otec současné ředitelky a bývalým ředitelem této školy? Přál si vrátit čas zpátky a napravit své náladové chování, které předvedl, když mu muž z obrazu odmítl prozradit heslo. Byl natolik zaneprázdněn přemýšlením o svém chování před obrazem, že si ani neuvědomil, že už se dávno neskrývá za rohem ale stojí přímo před galerií obrazů, kde jsou zvěčněni všichni bývalí ředitelé Bradavic.
"Nerad vás vyrušuji, kolegové, ale máme tady návštěvu.", pronesl obraz, ve kterém se skrýval Albus Brumbál.











Tak zaprvé není to nudný a zas druhý je to skvělý...xD ostatně jako doteď vždycky bylo...xDDD Takže se samozřejmě těším na pokračování...xDDD